Povím vám svůj příběh. Když jsem chodila na obědy do závodní jídelny a dívala jsem se na spokojené kuchařky s červenými tvářemi, stojící nad hromadami jídla, říkala jsem si: „Tohle já bych v životě nemohla dělat!“ nebo „Doufám, že to nikdy v životě nebudu muset dělat!“. Tyto věty se mi v hlavě vybavovaly skoro vždy, když jsem si šla pro oběd.
Co se tehdy stalo v mé mysli? Vytvořila jsem si obraz sebe sama, jak od rána stojím u plotny, vařím jídlo pro desítky lidí a následně myju hromady nádobí. A jsem z toho naprosto zničená.
Uběhl nějaký čas, já změnila zaměstnání – ocitla jsem se ve školství a díky tomu jsem měla prázdniny. Zrovna to léto švagrovi, kterému patřila hospoda na vesnici, ze dne na den vypadla pomocnice v kuchyni. Manžel mi navrhl, abych šla švagrovi pomoct, aspoň na chvíli. Sice jsem z toho nebyla kdovíjak nadšená, ale jelikož jsem měla volno, slíbila jsem krátkodobou výpomoc. Takže najednou jsem stála v kuchyni, kde se vařily obědy. Stalo se tedy to, o čem jsem doufala, že se nikdy nestane.
Ano, samozřejmě, že jsem to zvládla – a nebylo to nijak strašné. Ale uvědomila jsem si, že jsem si celou tu situaci vlastně přivolala sama. Někdy v minulosti (při návštěvách závodní jídelny) jsem si v mysli vytvořila obraz, svůj vnitřní film, jak pracuji v kuchyni.
Vizuální obraz je pro mozek skutečnost. To, co si dokážeme představit, můžeme i vykonat. Má mysl tedy byla celou dobu připravena na tuto práci a brala to za něco samozřejmé.
Jak to vlastně funguje? Naše mysl neumí pracovat se záporem, nevšímá si ho, vizualizuje si vše pozitivně. Zkuste si říct: „Ať neshodíš tu skleničku ze stolu!“ Co jste si představili? Skleničku, která padá ze stolu, roztříští se o zem, všude lítají střepy…Lze si to představit i jinak?
Naše myšlenky jsou ale navíc dále propojeny s našimi pocity a chováním – navzájem se ovlivňují.
Proto je velmi důležité, jaká slova volíme, jak vedeme svůj vnitřní dialog (neboli jak komunikujeme se sebou samým).
Takže když jsem dnes odvážela dceru na brigádu do restaurace, kde obsluhovala své známé, říkala jsem jí: „Hlavně nepij alkohol!“ Jaký obraz jsem sobě i jí asi vytvořila? Okamžitě jsme s dcerou přemýšlely, jak to vlastně říct jinak. Po chvilce zamyšlení moje věta zněla: „Pij nealkoholické nápoje!“ A jak to vypadalo v mé mysli teď? Už jsem byla spokojená.
Jak je vidět, je lepší pustit se do pozitivního vnitřního dialogu – stačí jen změnit své myšlenky z negativních na pozitivní. Rázem se změní i vaše pocity a chování.
P. S. Ale já to používám i obráceně – především když nemůžu usnout. Můj vnitřní hlas stále opakuje: „Ne, abys usnula, to už nemá cenu, za chvíli vstáváš, nespi!“ A já za chvíli ani nevím, jak spím. Trošku jsem oklamala svoji mysl.
